Vimberg Mino

Německá značka Vimberg je finančně dostupnější, velikostně snesitelnější a designově řekněme o něco modernější odnoží ultra high-endových TIDAL, respektive jejich divize na výrobu reprosoustav. Vimberg je tedy poměrně mladou značkou, sídlí poblíž Kolína nad Rýnem a v současném portfoliu má pouhé tři reprosoustavy – regálovky Amea, velký sloupek Tonda a střední „optimální“ podlahový model Mino.

Technologicky Vimberg staví na dvou dekádách zkušeností vývojářského týmu nekompromisní značky TIDAL, používá nicméně jednodušší konstrukční postupy i dostupnější součástky, čímž se reprosoustavy stávají přeci jen o dost zaplatitelnější, byť stále patří mezi velmi drahá řešení.

Mino jakožto prostřední model působí tak trochu jako zmenšenina zhruba sedmkrát dražšího sloupku TIDAL Akira. Ozvučnice je ostře řezaná, přední i zadní stěna jsou v záklonu (ovšem ne pod stejným úhlem, takže netvoří paralelní plochy), spodní a horní deska zase stoupají zepředu dozadu směrem vzhůru. Boky jsou pak rovné. Mino jsou poměrně dost velké – mají výšku 128 cm, šířku 26,2 cm a hloubku u základny 53,4 cm, přičemž váží zřetelných 72 kg.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-2

Skříň stojí na dvou profilech, vysoustružených z masivních hliníkových bloků do zdánlivě jednoduchého tvaru, který je ale různorodě lomený. Na konci každého ramene je jednoduše vypadající šroubovací nožička, složená ovšem z pěti různých prvků, zajišťujících izolaci od podlahy. Jedna z vrstev je i teflonová.

Konstrukce ozvučnic, zkrášlených hlubokým polyesterovým lakem či matnými povrchy Velvetec, staví na voděodolném komprimovaném vláknitém laminátu s vysokou hustotou. V místech montáže měničů je čelní deska vyztužena ještě hliníkovými profily. Reproduktorů je vpředu rovnou pět, středovýšková sekce je zasazena ve vlastním modulu, kde je ještě více hliníkových částí a HDF deska a jako pevný celek jsou vrchní dvě pásma fyzicky oddělená od rezonancí zbytku kabinetu.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-24

Svislé hrany čelního panelu jsou sražené, aby se omezil prostor pro nežádoucí odrazy, zadní stěna pak hostí dvojici bassreflexů – jeden nahoře, druhý dole. Lze je uživatelsky ladit podle toho, jak hluboko nechá vaše akustika reprosoustavy hrát. Reproduktorové terminály jsou uspořádány netypicky vertikálně a je tu pouze jediný pár. Jde o konektory Argento, odlité ze speciálního polymeru, díky němuž nedochází k magnetické interakci se zapojenými kabely.

Kompletní osazení měniči využívá měniče Accuton CELL se sendvičovými membránami. Ta pro vysoké tóny má průměr 3 cm a pro středy 9 cm, jde o obrácené kopule z hliníku a keramiky. Trojice basových reproduktorů má průměr 16,8 cm, kopulky konvexního tvaru a konstrukci z tvarového sendviče se vzorem včelích pláství na hliníkovém základu. Zajímavostí je možnost za nemalý příplatek zhruba ve výši třetiny celkové ceny vyměnit keramický výškáč za ten z umělého diamantu, což lze mimochodem udělat i kdykoliv později.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-10_2

Uvnitř ozvučnic najdete velké množství vzpěr a velmi pečlivě propracovanou frekvenční výhybku na těžké základně na dně prostoru, využívající výhradně prémiové součástky značek Mundorf a Duelund. Jsou montované na deskách plošných spojů a konstruovány nejen s ohledem na spojení měničů a optimalizaci impulsu, ale také na zachování rozumné citlivosti a nekritické úrovně impedance, což se občas u high-endových reprosoustav nedaří (protože konstruktér spoléhá na to, že to zesilovače v této třídě prostě zvládnou). Měnič jsou s výhybkou spojeny koaxiálním kabelem Mogami.

V kolonce technických parametrů nenajdete definici frekvenčního rozsahu, ale s ohledem na to, že je výrobce označuje za „třípásmové plnorozsahové“, mělo by jít o 20 – 20 000 Hz. Dozvíte se o jmenovité impedanci 4 ohmy s minimem na 3,8 ohm na 100 Hz, stejně jako o citlivosti 89 dB / 1 kHz / 2,83 V / m, což v daném kontextu znamená v podstatě průměrnou hodnotu.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-5

Vimberg Mino jsem poslouchali dva plné dny v ostravském studiu Špalíček a porovnávali je s B&W 802 D4 a hlavně s Vivid Audio Gyia G2. Hrálo se na dvou systémech, první den to byl Brinkmann Nyquist Mk II / Brinkmann Marconi Mk II / Brinkmann Mono, vše propojené zprvu Ricable Invictus a poté Cardas Clear Sky. Druhý den se hrálo přes Accuphase DP-570 / Accuphase C-2540 / Accuphase A-75, tady bylo propojeno jen přes zmíněné Clearaudio. Vždy se napájelo dokonce dvojicí filtrů IsoTek V5 Titan a vždy bylo zdrojem Roon jádro v Innuos ZENmini Mk3 s příplatkovým napájecím zdrojem (v druhé sestavě pak i zmíněné SACD).

Kdybychom neseděli, podklesli bychom jistě údivem do kolen, když Esperanza Spalding poprvé přiložila prsty na struny svého kontrabasu v „Little Fly“ („Chamber Music Society“ | 2010 | Heads Up | 31810-02). Každý jeden tón nástroje je neomezený, plný a volný, kontrabas stojí před vámi s takovou samozřejmostí a jistotou, že se tají dech. Zvuk je velikánský, nesvázaný ničím krom vámi nastavené hlasitosti a už od nizounké úrovně (předzesilovač Brinkmann ukazoval hodnotu 1, nejnižší možnou) má bas tvar, oddělení a artikulované ohraničení. Při správné hlasitosti to je pak přesvědčivě realistický nástroj, má tělo, váhu a sílu, která prochází podlahou až do kostí. A když hrajete nahlas, Mino neztrácí tu absolutní nadřazenost, s níž zvuk dirigují a jejich síla by dokázala prohnat hřebík betonovým panelem. Basový výkon je s ohledem na velikost ozvučnic naprosto neuvěřitelný, šokující a přibíjející k židli. Navíc si můžete zatlumit horní nebo dolní bassreflex, přičemž každý poloha mění výsledek trochu jinak, nám se ale rozhodně líbil nejvíc zvuk „neucpaný“. S každým dalším brnknutím bylo jasné, proč Vimberg neudává frekvenční rozsah – není to třeba, je tu vše a jen v opravdu velké místnosti budete potřebovat větší sloupek.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-14

Krátce jsme pak zkusili skutečně skvostnou nahrávku varhan v Bachově „Tokátě BWV 565“ („Audiophile Test“ | 2008 | ABC Records | HD-150) začínající mohutným úderem do kostelního zvonu a pokračující velkolepě sejmutými tóny nejsložitějšího ze všech nástrojů. Mino jsou basově tak výjimečné, že udržely i masu varhanního zvuku pod kontrolou a pumpovaly tak ohromující množství energie s takovou přesností, že to bylo skutečně jako v kostele a budilo to až nábožnou pokoru. Jak trojice běžně velkých měničů zvládne tohle, to je fascinující.

Svou absolutní kontrolu prokazují Mino také ve střední pásmu, kde zpěv Barby Streisand i Barryho Gibba v „All The Children“ z alba „Guilty Pleasures“ (2005 | Columbia | 8287672662 2) měl fantastickou razanci (kterou má sama nahrávka), ale ani špetku agresivity, únavnosti nebo nepříjemnosti, lhostejno, zda se půlnočně ševelilo nebo koncertně tavilo. Mino umí všechno, hrají s jistotou, jíž by mohly závidět konstrukce dvojnásob drahé. Je to intenzivní a perfekcionalistické, ač nikde není ani stopy po nějaké syntetičnosti, umělosti, pocitu, že jde o pouhou reprodukci – tohle je v praxi dokonalá rekonstrukce toho, co je ve vašem záznamu. Obecně v této třídě mluvit o čitelnosti nebo prokreslení není třeba, přesto Vimberg Mino překonává limity i tady. Čistota, zřetelnost, blízkost, realistické proporce, vrstvy a plasticita, to všechno s zdá být jako z jiného světa. Vokály jsou přímo holografické, hmatatelně přítomné, nic nezůstává skryto. Rozlišení až do posledního zachvění hlasivek nebo doznění tónu nástrojů je perfektně kontrolované, pevné, ale ne tvrdé. Těžko definovat vyšší standard, nejen v kategorii kolem milionu.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-17

Přestože jsme poslouchali verzi Mino bez diamantového výškáče, všemožný cinkot v kytarové „Albatross“ od Fleetwood Mac („The Pious Bird of Good Omen“ | 2004 | nahráno 1969 | BHOR | 018471900367) byl i tak bezmála perfektní. Žádná agresivita, zato zdravá průbojnost, fantastické prokreslení, kdy vnímáte činel až do jeho nejposlednějšího zachvění, ačkoliv kolem zaznívají myriády dalších informací. Vimberg ale vykreslují nahrávku nejskutečněji, jak to jenom jde, vzbuzují mimořádný pocit přítomnosti a blízkosti. Navíc umí výjimečně podat i hmotu, ten fyzický rozměr nástroje. Reprosoustavy zcela a úplně odhalují nahrávku a řetězec, přesto mají dar shůry (nebo spíše od Jörna Janczaka) a nejsou zlé ani ke špatným nahrávkám. Úžasné je každopádně to, kterak každý detail dopadu paličky na bronzovou plochu činelu, který se podařilo do záznamu otisknout, přechází s nesmírnou snadností do místnosti a je vykreslen bezmála holograficky.

Tak jako nemají Vimberg Mino limit frekvenční, tak nemají v reálně velkých prostorách ani limit dynamický. Navíc jejich mikrodynamika ve spojení s perfektní kontrolou a čistotou přináší vjem živoucích, dýchajících nahrávek s dynamickými odstíny už od skutečně extrémně nízkých hlasitostí a jakákoliv úprava směrem vzhůru zachovává poměry a jistotu úchvatným způsobem. Kontrola je mimořádně samozřejmá, tak by se ale dala popsat celá řada reprosoustav – Mino řídí dění způsobem, který i v této crème de la crème patří na sám vrchol. Dynamika záznamu Vivaldiho „Koncertu č. 2 v C dur, RV 188-1“ v interpretaci komorního smyčcového orchestru I Solisti Italiani („12 Concerti Op. 7“ | 1993 | Denon | CO-75498) byla tak skutečná, že se zavřenými očima to bylo jako sedět v koncertní síni, ale malé, soukromé, definované jedním středně velkým pokojem. Že jsou hráči rozřazeni s precizností figurek na šachovnici, to není tak šokující, jako to, s jakou autoritou a absolutní jistotou zazní každé vzepětí hudby. Tady už jednoduše dochází superlativy, je to bezmála soukromý koncert.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-3

„Medley“ (nebo přesněji celým názvem „Medley: Prayers for Charlie from the Devil at Four O'clock / The Lonely from the Twilight Zone“) Davida Sanborna („Another Hand“ | 1991 | Elektra | 7559-61088-2) zazněla v obou sestavách s přehledem a rozlišením, které se vymykají i ultra vysokým standardům této kategorie. Už jsme řekli, že v praxi libovolná hlasitost zůstává stejná – jen při nejnižších extrémech samozřejmě uvadá síla basu, ale to hrajete na úrovni, jíž přehluší i spadnutí špendlíku. A přesto i tam je zvuk organizovaný, čistý, zřetelný a čitelný. Mino hrají první ligu, jejich výkon v reálu limituje jen připojený řetězec a úroveň použité nahrávky. Není cítit omezení, energie proudí jak je třeba, jsou patrné i ty nejjemnější detaily, které ani mnohé výrazně dražší modely nenabídnou a přitom tu není ni ta nejmenší kapka nějaké strohosti či technicistnosti. Je to tak dokonale homogenní, čistý a jasně hrající systém, že máte pocit, že prostě „jen hraje“, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě. Tak čistý, tak přesný, tak normální. Ani nejkomplexnější momenty velmi složité nahrávky netrpí žádnou zastřeností, žádnou nejistotou, když Mino rozvinou svůj zvuk a postaví před vás hologram.

Jsme-li u hologramu, zcela uchvacující a pohlcující byl způsob, jímž Mino naložily s Dolphyho avantgardní, živou a trylkující „Gazzelloni“ („Out to Lunch! | 1999 | nahráno 1964 | Blue Note | 7243 4 98793 2 4), která je často trnem v uchu kvůli svému hodně přímočarému, až tvrdému a strohému záznamu. Ne tak přes Vimberg, tady byla hudba úplně jednoduše poslouchatelná, takže i ultra tvrdý a pichlavý zvuk vibrafonu sejmutého patrně z milimetrových vzdáleností byl čistý, jasný, ale ne otravný, únavný nebo agresivní, stejně jako pískající flétna. Fascinujícím aspektem (ano, dalším) reprodukce Mino je organizovanost hudby ať už sedíte, ležíte, stojíte nebo popocházíte zleva doprava. Vyzařování je tak homogenní, tak stejné ve všech úhlech a pozicích, že se o umisťování reprosoustav nemusíte zase až tak moc starat, musíte je dát jen do správné vzdálenosti od zdi kvůli basu, dopřát jim rozestup (unesou 3 – 4 metry bez problémů, o to větší bude zvukový obraz) a jen si pohodlně sednout. Scéna zůstává spojitá, přehledná a i když ve stoje v jisté blízkosti zvuk lehce ztrácí energii na výškách, ve všech ostatních pozicích zůstávají Mino stejné, což vypovídá o ultra excelentním sfázování měničů a jejich ideálním časovém sladění. Výsledkem je jedinečná volnost podání prostoru – nejen, že nahrávka expanduje zprava doleva a zepředu dozadu tak, že pokryje celou místnost, ale velký zvuk vás obklopí a vtáhne. Není to „vy tady a tam hudba“, s Vimberg Mino jste uvnitř.

2023-03-12-TST-Vimberg-Mino-25

Už jsme nakousli téma tolerantnosti Mino vůči řekněme horším, problematičtějším nahrávkám – „Man of Our Times“ od Genesis („Duke“ | 2007 | nahráno 1980 | Atlantic | 0603497996438) je spíše záznam nevyzpytatelný, neb někdy zní zábavně na levné a běžné sestavě, jindy ani super drahý systém neobstojí a občas je to zase úplně obráceně. Vimberg však jako kdyby hudbu otevřel, zpracoval a přetrasformoval, udělal z 2D skicy plnohodnotný trojdimenzionální obraz. Rockový rytmus má sílu, drajv a geniální autoritu, důraz, přesto zůstává etalonem civilizovanosti. Vyloupnul se i obyčejně (upřímně, téměř vždy) lehce zastřený zpěv Phila Collinse. Je tu prostě všechno a spolu s tím i otrkaným posluchačům vstávají chloupky na zátylku a naskakuje husí kůže.

Vimberg Mino jsou výjimečné. I ve sférách, kde výborné je už všechno, nabízí něco navíc. Upřímně dost navíc – dokonce tolik, že jsou srovnatelné s mnohem dražšími řešeními. Navíc dostanete sloupek ne nesmyslně velký, nádherně a luxusně udělaný, nenáročný na umístění v místnosti (má-li dostatečnou výměnu, aby mohl zvuk dýchat) a v zásadě nijak moc náročný na elektroniku, jejíž charakter s radostí ukazuje, ale prakticky jen v dobrém. Poslechový den s Mino se tak protáhl na dva a i po skončení kritických poslechů a měření jsme jen seděli, zkoušeli, přehazovali, kombinovali, hráli si a poslouchali, kochali se. To se otrlým posluchačům nestává zase tak často, ale tady se to stalo, protože Vimberg Mino září jako maják do dálky a vyčnívají mezi všemi. Neméně sympatické je i to, že konstruktéři z firmy se nezaklínají žádnými tajnými věděními, materiály ze Saturnu nebo technologiemi směněnými o půlnoci na křižovatce s ďáblem za vlastní duši. Říkají, že to prostě jen dělají pořádně a poctivě – a ono je to slyšet. Vimberg Mino jsou referencí, u níž není úplně potřeba uvádět ani cenovou kategorii. Jestliže vás hudba baví, udělejte to pro sebe a jděte si ji poslechnout přes Vimberg Mino. Bude to životní zážitek…

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 25 metrů čtverečních, minimálním zatlumením s běžnými prvky jako jsou závěsy, koberec nebo sedačka.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Celou recenzi včetně kompletního měření naleznete na stránkách autora Hi-Fi Voice.

Vytvořil Shoptet | Design Shoptetak.cz // //